Je pravé poledne. Sluneční paprsky se odrážejí od asfaltových cest velkoměsta. Davy lidí proudí oběma směry s nevídanou rychlostí a hektičností. Cesta, silnice, přechod, park, do práce, z práce... Nejhorší je, že si nikdo nevšímá okolního světa. Přírody a i ostatních svého druhu.
Jedna z těch, jež právě touto dobou potřebují podporu ostatních se prodírá davem. Jde pomalu. Loučí se s každým stromem, člověkem, jež ji bez povšimnutí mine, se sluncem, se sněhem, se životem. Most, který je pro ostatní jen pouhou cestou, pro ni znamená mnohem více. Blankytně modré oči se zasněně dívají do dáli, vždyť právě zde byla nejšťastnějším člověkem na celé Zemi.
Pohladí černočerný kámen, z něhož je tato majestátní stavba stvořena. Zlaté vlasy jí vlají ve větru. Pružné tělo se přehoupne přes zábradlí. Ještě je čas si to rozmyslet! Vzpomene si na matku, sem chodily krmit labutě, když otec nebyl doma. Ona je teď ale mrtvá. Vzpomene si na svůj první polibek. Dostala ho právě zde od své první lásky. On však brzy následoval oba její rodiče. Teď je všemu konec.
Skočí! Několik málo sekund se zdá, že letí slunci vstříc. Duše setrvá ve svém směru, ale tělo v tom okamžiku obejme ledová voda, taková jaká bývá v řekách každé únorové poledne.

(Ellena)