Měla bych se konečně otevřít, tak nějak vyjít z těla někam před sebe. Nebýt tak uzavřená. Tak nezúčastněná. Být s druhými je strašně fajn, ale být sama se sebou je o něco horší a těžší. Analýza pocitů mi pomohla. Pomohla mi pochopit, kdo jsem, kde jsem a ze všeho nejdůležitější myšlenka je snad ta, že abych mohla být s druhými, musím být sama se sebou.
O Vánocích, kdy mají být prý lidi spolu, jsem byla tři dny, z vlastního rozhodnutí, téměř izolovaná od světa. Bylo to … fajn. Navzdory všem novým, mnohdy děsivým pocitům, to bylo moc fajn. Sáhla jsem si tam někam do sebe. Do své samoty, ve které jsem se naučila žít a do které jsem odmítala kohokoliv pustit. Měla jsem strach z toho, že budu lidi kolem sebe zatěžovat. A tak se ze mě stala "železná" holka, kterou nic nebolí. Ovšem navzdory tomu plechu, co jsem měla kolem sebe, jsem byla schopná a ochotná poslouchat lidi kolem sebe. Byla jsem schopná se usmát, potěšit je. Ráda jsem se smála, to mi dochází až teď. Železná panna s teplým úsměvem. Kdo řekl, že to nejde dohromady?
Nejsmutnější na tom všem byl fakt, že jsem byla ze železa i pro bytost mně v té době nejdražší. Zajímala jsem se o něho, o jeho pocity a myšlenky - jak těžké je vyslovit myšlenky. Říkala jsem mu všechno, co mi přišlo na mysl - tak všechno úplně ne. Jeho názory (netvrdím, že byly špatné) na věci duchovní do mne začaly tvrdě ďoubat a nakonec všechno, co ve mne bylo, usnulo. Všechny schopnosti se zastavily. Úsměv zůstal, já taky, on též. Smála jsem se dál, ale přestala jsem se otvírat. On taky. Mrzelo mě to, snažila jsem se z něho dostat to, co cítí. Chtěla jsem, aby se svěřil, aby se ze svých smutků vymluvil.
Dnes vím, že chtít není jako přát si.
Nemluvil. Byla jsem čím dál unavenější. Já, duše a tělo. Ztrácela jsem chuť do vztahu, do sebe. Úsměv přetrval. A pořád jsem dokázala vyslechnout druhé. Kde se to jen bralo?
Kompenzace. Když jsem já unavená, nebuďte alespoň vy, prosím. Byla to vlastně tichá prosba.
Našel si jinou dívku s jinou duší do které dal své bolesti. Neuměla jsem odpustit a ani jsem se o to nesnažila. Bolelo to a bolí to vlastně dodnes. Dneska si říkám, že kdyby to bylo jen fyzický, odpustila bych. Ale dát do toho duši, srdce… Ne, to nejde…odpustit. A taky dneska vím, že si strašně lžu. Neodpustila bych.
Přesto přese všechno říkal: "Miluji tě, jsi mé světlo." Světlo pomalu zhasínalo. Snaha vyrovnat se s tím, že dal duši jinam, se obracela proti nám oběma. Víc proti němu. Byla jsem hyena. Neměla jsem touhu pomstít se, jen ta bolest byla větší, než jsem myslela, že bude.
Rok. Celý rok jsem zhasínala, až jsem nebyla schopná ničeho. Byla jsem veselá do chvíle, než jsme se měli sejít. A pořád jsem poslouchala druhé.
S hlavou skloněnou, železná panna, já pod tíhou všeho, co jsem na sobě nechala uhnít, jsem řekla: "Tahle už to dál nejde."
V jeho očích byly slzy, ale já nezapochybovala. Vyděsila mě ta chladnost, co ve mne byla. Nic. Žádný pocit. Štěstí, smutek, bolest - nic ve mne nebylo. Cítila jsem totální vyhořelost. Byla jsem jedno velký spáleniště. Už ani dým ve mne nebyl. Čekala jsem slzy za pár dní. Žádné však nepřicházely. Poprvé jsem se cítila jako železná panna. Vyděsilo mne to. Snad ještě víc, než prve.
Počítala jsem jednadvacet dní. Říká se, že když nezavolám tomu, s kým jsem se rozešla, všechno bude dobré. Já neměla touhu mu volat. Celých jednadvacet dní a ještě víc. Uvědomila jsem si, jak moc jsem mluvila. Jak moc slova nahradila náš vztah. Čím víc jsme si neměli co říct, tím víc jsem mluvila. Nic podstatného, jen slova, písmena a … nic.
Otevřela jsem oči, začala jsem vnímat své tělo. Celé. V jeho kráse, takové jaké je. Poprvé za dvacet let jsem se začala milovat. Bylo mi jedno, že jsem taková a maková. A začala jsem hubnout. V momentně, kdy jsem začala mít ráda ten kus hmoty, jsem bez diet začala shazovat kila.
Vnímala jsem své pocity, tam uvnitř sebe a cítila jsem se jako znovuzrozená. Jako bych žila nový život. Otevřela jsem oči dokořán a radovala se z deště, slunce, z lidí.
Pořád jsem nedokázala odpustit. Komukoliv. Ani sobě.
Lidi jsou strašně uzavření do sebe a děsí se úsměvu cizího člověka. Málokdo ho oplatí. A tak jsem se začala smát na lidi. Ne, proto, že bych musela, ale proto, že jsem to tak cítila.
Dělala jsem jen to, co jsem cítila a dělám to tak dál. Mám křídla. Našla jsem v sobě mír a klid. Našla jsem společníka pro chvíle, kdy si nevím rady. Pro chvíle, kdy jsem sama. Našla jsem Lásku s velkým L. Našla jsem sebe v přítomnosti. Našla jsem odpuštění.
Když jsem odpustila sama sobě, odpustila jsem i duši, která se usídlila jinde. Přeji si, aby i ona duše mi odpustila, že jsem ji od onoho jinde vytrhla. Dnes už bych to nechtěla zopakovat.
Směji se, poslouchám sebe a lidi kolem. Poslouchám srdcem. Našla jsem své schopnosti, které jsem v sobě zdatně udupala, nacházím se v minulosti a objevuji se v budoucnosti.
Jen jednoho strachu jsem se nezbavila. Strachu z partnerství.

(Araidna)