Co je mi platné,
že mám novou propisku.
Je zelená, jak mech
a krásně se vyjímá
na dopisním papíře i na lístku,
s vyznáním, které kdysi tajilo ti dech.
Už možná nikdy psát ti nebude,
mé trápení, štěstí, můj osude.
Propiska, kterou jen kvůli tobě jsem si koupila.
Už se mi tolik nestýská,
jako v den, kdy jsem tvou lásku ztratila.
Anebo se mýlím?
Smím doufat, jít klidně spát a mít sen,
že zase bude slunce svítit
a že jasný bude den?
Nevím.
Mé prsty objímají propisku
a srdce chce tvou lásku cítit.
Rozum můj sice odešel,
ale já ti chci být nablízku.

(Tynna)