Ranním chladem pln opojení,
Vyběhl do trávy hlavu plnou snění.
Loukou se prochází sem a tam,
Tím krásným ránem tichý sám.

Sluneční svit v kraj celý proniká,
Zvuky ptáků zaznívají do ticha.
Tak Země vstává poránu,
Rosou kropí ze džbánu, koberce květin.

Vzduch vůněmi prosycen,
Tak hebký, vlahý, nezničen do plic se vlévá.
Jak lehce se ti dýchá, hurá!, sláva!,
Ještě zde neskončila přírody vláda.

Tím ránem chtěl bys jít do skonání světů,
Však náhles procit strhaný v ghetu.
To v duši zůstal divný chlad, na oči klapky dal sám kat,
V plíce se vkrádá hnusný pach té městské agónie.

(Tarboretur)