Chceš mluvit o našem prvním setkání?
Chceš se bavit o našem hříchu a pokání?
Dnes už vlastně ani nevím jak se to stalo,
Jenom vím, že se to tenkrát ve mně všechno rvalo.

Srdce na tisíc kusů zrovna jsem je smetal z cesty,
Když jsem zvedl na chvíli hlavu - stála jsi tam ty,
Tenkrát byl hodně teplý podzimní podvečer - pamatuješ?
Pomalu jsem se zvedl a čekal jestli můj úsměv opětuješ.

Stalo se co stát se muselo, když nás uvítalo,
Všechno to listí kolem, naše obětí všem zrakům uschovalo,
Nevím jak jsem mohl cítit tvoje tělo, to nevím,
Nikdy jsem tě nespatřil a přec jsem tě měl - jen to vím…

Chtěla jsi snad jen moje tělo a já hledal i srdce,
Jenže člověk nemůže mít všechno co chce,
Zjistil jsem, že máš srdíčko v klícce od níž nemám klíč,
Dal jsem ti své tělo, uši i ústa, ale nechci dát jedovatý bič…

Co by rozbil všechno co sis kdy vysnila a postavila,
Budu stát opodál jako rytíř - ochránce, kterého sis vysnila,
Nechceš li mě nikdy v životě vidět víc - odejdu než se ohlédneš,
Budeš li potřebovat pomoc - zavolej mě jménem a do tváře mi pohlédneš.

Bojím se stát ze snu noční můrou,
Prorůstat tvým srdcem jak houba kůrou,
Raději být tou nejkrásnější vzpomínkou,
Než k slzám a bolesti záminkou…

Ale vím, že to co jsme spolu zažili za štěstí,
Tenkrát v těch závějích spadaného listí,
Zůstane nám oběma v srdci a nitru důkazem jasným,
Jako dopis psaný o tom, že se i trpící může stát šťastným…

(Demimortuus)