 |
  |
- velmi ovlivněn židovským náboženským myšlením
- svým pojetím etiky ovlivnil filosofii postmoderny, např. Deriddu
- zabývá se heteronomní etikou
- staví se proti subjektivitě (etika nemůže být postavena na JÁ), etika je vždy interpersonální (mezilidská) => ETIKA DRUHÉHO TY
- Etika TY je nazývána filosofie setkávání, morální hodnotou pro subjekt je tvář druhého, která je vždy zásadně jiná
- "Člověk je egoista zaměřený na svůj vlastní prospěch" x egoismus musí mít meze
- "Moje poznání, primární myšlení, má tendenci vnímat a převádět toho druhého jako sebe sama" => ADEKVACE (shoda Stejného a Jiného), vytváření TOTALITY (totalita války, která převádí Jiné na Stejné)
- to, že druhý je jiný nemá vést k totalitě
- je třeba odmítat křesťanský řád lásky, který říká: Nečiň druhému to, co nechceš, aby oni tobě činili, nebo naopak čiň druhému to, co chceš, aby tobě činili => Lévinas odmítá a staví proti tomuto SPRAVEDLNOST (cadeka), kterou chápe jako zodpovědnost (respekt druhého je Jinakost)
"Láskyplně jednat mohu, spravedlivě musím"
- etika spravedlnosti
odpovědnost konečná - založena na svobodě volby
odpovědnost nekonečná - odpovědnost, ke které jsem vyvolen (být vyvolen je metafyzicky závazné)
"Jsem vyvolen, abych byl zodpovědný."
- odpovědnost je pro nás břemenem, které neseme navzdory svému vlastnímu JÁ
- tvář je základním polem nabídky Jiného => ETIKA TVÁŘE
- řeč má zásadně etický význam => ETIKA ŘEČI
"Nevím, zda druhého vnímám v jeho "bytí". Vnímám tvář druhého jako nahotu - jako jistou obnaženost - jako ubohost - jako bezradnost: jako vystavenost smrti. Tvář druhého znamená volání po mně, zavolání. Nesmím ho nechat zemřít o samotě. Nesmím ho také zabít. Je tu nějaký příkaz a zákaz. A v tomto smyslu jsem vždycky viděl, že ve tváři se mi dává ten moment, v němž mě napadá Bůh. To slovo, myslím slovo "Bůh", přichází do jazyka skrze tuto zkušenost."
Tvář druhého nejsou jeho rysy. Tvář druhého je to, co mluví dřív, než přijde řeč, je to výraz ještě než přijdou slova. Tvář druhého je vnímána jako nahota, jako jistá obnaženost, jako ubohost, jako bezradnost. Tvář druhého je sama smrtelnost.
Tvář druhého volá po mně a já ji nesmím nechat o samotě. Nesmím ji nechat zemřít a nesmím ji ani zabít. Je to nějaký příkaz a zákaz. Zákaz: zabít druhého, příkaz: nenechat ho umírat o samotě. Tváří v tvář této smrtelnosti mě napadá slovo Bůh.
Smrt druhého se mě týká víc než moje vlastní. Je to odpovědnost. Mám odpovědnost za to, co není v mé moci. Mít odpovědnost, to není otroctví, protože otroctví je pasivita. Mít odpovědnost je být k odpovědnosti vyvolen. Toto vše popisuje být rukojmím a být rukojmím je snad jen tvrdé označení pro lásku. To, že přijmu odpovědnost k druhému, přestávám lpět na sobě (svém bytí), je důkazem, že přichází něco jiného. Já sám ustupuji vůči jinému. A v tomto vidím boží stopu.
Nepřijetí Jinakosti druhého vede k totalitě. Totalitu lze vnímat ve smyslu množiny, v přijímání Stejného.
(Emmanuel Lévinas, Být pro druhého, Zvon, 1997)
(Araidna)
Pozn.: Byly zde použity poznámky z přednášek a mé zpracování části knihy Být pro druhého
