"Á, pan Bednář, už jsem si říkal, jestli jste si to nerozmyslel," spustil na mě prodavač, jen co jsme s manželkou vešli do dveří Kybermexu.
"Kdepak," odvětil jsem, "vždyť sám víte, jak našemu klukovi ten kůň leží v hlavě."
"A tobě taky," zasmála se Klára, se kterou jsem byl šťastně ženatý už víc jak šestnáct let a se kterou jsme měli syna Petra, který měl brzy oslavit čtrnácté narozeniny. Vlastně jsme měli dva syny, ale starší Jaromír se před třemi lety zabil při autonehodě, když jel se svým fotbalovým týmem z utkání.
Petr se od té doby strašně změnil. Ve svém bratrovi měl svůj velký vzor a s jeho ztrátou jako by umřela i část z něj samého.
Stal se z něj samotář, většinu času strávil zavřený v domě za zataženýma žaluziema. Se ženou jsme ho kolikrát vedli k psychiatrům, neurologům a bůhví ke komu ještě, jenže žádný nám nedokázal pomoci.
Asi před půl rokem však nastala změna, náš soused si pořídil koně, vlastně už to byl starý krám z bazaru, ale pořád ještě schopný provozu. Petr se s tím strojem (označení kyberkůň mi nikdy nesedělo) spřátelil tak, že by jim intenzitu toho vztahu mohla řada lidských vztahů jen závidět. Ovšem sousedův kůň, tuším že mu říkal Astra, byl už vážně starý model, ještě z řady KK-100, a brzy se doslova rozsypal.
Petr od té doby nemluvil o ničem jiném, než že chce svého koně. S Klárou nám byl jasné, že pokud má Petrovi něco pomoci konečně překonat ztrátu bratra, je to právě kůň. A tak jsem měsíc před jeho narozeninami navštívil jeden z četných Kybermexů (což byla jakási obdoba dříve oblíbených zverimexů), které vznikaly a zanikaly jako houby po dešti, a objednali nejnovější model kyberkoně, KK-1500 L. Padla na něj převážná většina našich úspor, přesto jsme těch peněz nikterak nelitovali. Ten model byl tak nový, že ho neměli na skladě a museli jej objednat až z Ameriky, ale stihli ho dovézt ještě před Petrovými narozeninami.
"Musím vám blahopřát," pokračoval během prodeje prodavač, "jste jedním z několika mála lidí ve východní Evropě, kteří tento model vlastní. Poskytujeme na něj záruku 10 let, jak pevné, tak měkké součásti těla jsou vyrobeny ze speciálních plastů ideálních vlastností. Srst je čistě z přírodních materiálů. V této sadě máte základní program pro děti od 8 do 15 let, ale za mírný příplatek můžeme dodat i softwarový materiál pro dospělé. V Americe je letos hit software Rodeo, který umožní koně 'krotit' stejně jako v dávných dobách na divokém západě. Má tu výhodu, že když vás kůň shodí, tak neuteče kdoví kam, ale zůstane klidně stát, než na něj opět nasednete. Tento program obsahuje deset úrovní obtížnosti, takže je vhodný pro velmi širokou základnu uživatelů…"
Prodavač pokračoval a já v duchu zalétl asi o třicet nazpátek, do svého dětství. Bylo mi asi osm, když mi děda daroval hříbě. Vidím ho jako dnes, zprvu mi přišlo moc hubené, klátilo se nohách, vedle kterých i tyčky v plotě vypadaly jako polena a nervózně poskakovalo ve výběhu. Ale s Amigem (tak jsem ho pojmenoval) jsme si velmi rychle porozuměli a do půl roku jsem na něm projezdil celé dny.
Dodnes vzpomínám na ten úžasný pocit, když jsem po jízdě sesedl a opřel se o jeho bok, jednou rukou ho objal kolem krku, ponořil obličej do jeho zpocené hřívy a nasával to neuvěřitelně krásné živočišné teplo. Když si pak jednoho léta zlámal při pádu obě přední nohy a natrhl břišní stěnu, zůstal jsem s ním až do konce a ještě hodně dlouho ho pak slýchával dupat a ržát, kdykoli jsem se v noci probudil.
Pak jsem vyrostl, na scénu přišlo genetické inženýrství a první geneticky modifikované organizmy. Celý svět dýchal nadějí, že teď budou zvířata dělána na míru podle potřeby, že zmizí onemocnění a svět se stane lepším. Jenže brzy se ukázalo, že genově upravená zvířata nejsou schopna delšího života a záhy umírají… nikdo nevěděl proč. Genetické inženýrství pomalu odešlo ze scény a na jeho místo nastoupila kybernetika třetí generace. S rozvojem syntetických materiálů pak bylo možno vytvořit repliku jakéhokoli zvířete a ta skutečná už nebyla potřeba. Pár jich zůstalo na dožití v nejrůznějších ZOO a starala se o ně jen hrstka bláznů, kteří se nedokázali smířit s novým řádem světa.
"…takže vás to bude stát jen jeden podpis, platili jste předem, takže vše potřebné je už vyřízené… děkuji… stavte se zase, nashledanou…" zakončil prodavač celou naší anabázi a my jsme odvezli koníka k nám domů. Syn se ještě nevrátil ze školy, takže jsme ho ještě ve stodole rozbalili a zapojili.
Byl tak nádherný, jak jen kybernetický tvor může být. Pevné nohy, hrdě vztyčená majestátná hlava a bystré oči, pod kůží se mu vlnily provazce svalů nabitých energií… jen vyskočit a dát si závod s větrem. Škoda jen, že byl do posledního chlupu umělý.
"Ty sentimentální blázne," uslyšel jsem Kláru, jak se směje. Teprve teď jsem si uvědomil, že se opírám o koňův bok, pravou rukou ho objímám kolem krku a bořím hlavu do jeho hřívy. A taky jsem si uvědomil, že necítím nic, než neidentifikovatelnou neutrální vůni, asi jako když si přivoníte k nové košili. Jinak nic… asi jsem vážně sentimentální.
Petrova radost, když jsme mu koníka předali, byla nepopsatelná. Ještě tutéž hodiny se na něm už proháněl po okolních lukách, bez ohledu na to, že ho v kuchyni čekal obrovský dort. Ale to jsme s manželkou rádi opomenuli, jen když se Petr konečně vyhrabal z té depresivní deky, která na něm poslední dobou ležela.
Uplynuly asi dva roky, mezitím Petr vyrostl, v jezdeckém oddíle, kam se krátce po svých narozeninách zapsal, si našel holku a trávil venku pomalu více času, než doma. A čím víc času s ní trávil, tím častěji trávil Don Quijot (zvláštní jméno pro koně) v garáži, pouze v pohotovostním režimu, až tam nakonec zůstal nastálo.
Tedy ne tak docela nastálo… s Klárou jsme zrovna zažívali jednu z těch krizí, které každé manželství přináší a po jedné zvláště rozvášněné hádce jsem zapadl do garáže a zabouchl za sebou dveře. Chvíli jsem prudce oddechoval a pak, když si moje oči zvykly na přítmí, jsem si uvědomil Quijotův tichý upřený pohled. Chvíli jsme na tak na sebe koukali, já - člověk a kůň - kyborg. Pak se ve mně něco hnulo a já k němu pomalu přešel a… nasedl jsem na něj. Ani jsem neotvíral vrata, prostě jsme je rozrazili a pak vyletěli do okolní krajiny.
V jeho sedle jsem strávil snad nejhezčí měsíc svého života, vítr, který jsme předháněli, mi pročistil hlavu, rodinnou krizi odfoukl někam do zapomnění a život se po dlouhé době zdál zase skvělý.
Pak se Don Quijot rozbil.
Druhý den ho odvezli do servisu.
Třetí den nám zavolali, že oprava se již nevyplatí.
Čtvrtý den jsem se rozbrečel. Ne kvůli ztracenému stroji. Oplakat lze snad živou bytost, ne však stroj. Plakal jsem kvůli ztracenému mládí i kvůli světu, na kterém jsem musel žít. Civilizace a technika nám dala více volného času, než kolik jsme mohli využít, prodloužila nám život, zbavila nás nemocí, starostí o existenci, v zimě nám dala teplo a v parném létě chlad.
A taky nám toho hodně vzdala. Vytrhla nás z kolébky země a plenek přírody. Zůstali jsme sami ve světě, který jsme ne snad stvořili, ale změnili v jeden velký stroj. Jenom my, lidé, v něm působíme jako anachronismus. Jednou někdo určitě vytvoří umělé kyberlidi, kteří ovládnou naší planetu. Zatím tomu brání zákony, ale pokrok nelze zastavit.
Už nikdy se pak nebudeme moci přitisknout k jinému živému tvorovi, cítit jeho pach, přijímat jeho teplo. Už nikdy nebudeme moci plakat na ztrátou milované bytosti, ať už jiného člověka, nebo zvířete.
Svět bude chladný, dokonalý, plný úžasných strojů, které dokáží více, než kolik si dnes dokážeme představit. City se stanou jen záležitostí algoritmických smyček operačních systémů.
My už se toho nedožijeme. V tom světě nebude místo pro lidi, stejně jako v mém světě už není místo pro skutečné koně, psy, kočky a další. Možná bude náš odchod tím nejlepším, co tomuto světu poskytneme.
Došli jsme už dost daleko na to, abychom se jen tak otočili a vrátili se zpět…

(PavoukX)