Hned před obchoďákem se mi utrhlo ucho na jedné ze dvou tašek. Samozřejmě na té těžší.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak poblíž stojící pán odvrátil zrak. Roztrženou tašku jsem hodila do náruče a druhou vzala do ruky. Ovšem taška byla plnější než jsem myslela, takže jsem co chvíli zastavovala a přehazovala si obě zavazadla jako horké brambory.
Míjela jsem lidi a z tváří jsem jim četla: "Chuděra, s tímhle se táhnout.." Ale jejich oči se při sektání s mým pohledem vždy odvrátily.
Dusila jsem v sobě smích. Smích nad světem a heslem: "Mě-li bychom si pomáhat."
Pak se objevil on. Pán tlačící kočárek. Odvrátil pohled a já jsem svůj smích neudržela. Pustila jsem ho docelého světa a tašky mi padaly pomalu na zem. Stála jsem a mým tělem projížděl smích. Nebyla v tom hysterie, ani vztek. Jen čiré pobavení. Pán se na mě udiveně podíval a raději přidal do kroku.

Zklamal jste mne, pane. Ne proto, že jste mně nepomohl, ale proto, že jste se neusmál nad onou absurditou.
Ani očima.

(Araidna)