Chodil jsem světem jako starý klaun,
pro posměch dětem nikde nevítán,
ale i přesto já miloval jsem lidi,
nevím proč, však někdo se i za to stydí.

Chodil jsem světem sem a tam,
vždy jen zatracen a nikým neuznán,
snad pro mé povolání, snad pro ten klam,
nebo jen proto, že sem klaun.

Potulný bard jež ztratil loutnu,
starý pěvec co neměl hlas
a neb jen stařec, stařec bez okras.

Byl tu a nebyl, jen sem tam chodil,
nenápadný prostý, okolí zdál se poněkud sprostý,
zradu nesnášel ni lidský klam,
se záští bojoval ten starý klaun.

Až jednou zemřel, Bůh si jeho duši vzal,
někdo si vzpomněl, někdo i zaplakal.
Byl to prý blázen co vždy šel sám
a tak mu na hrob byl nápis dán.....

Jak žil, tak i pad
byl to jen Klaun, ten smutku kat!

(Tarboretur)