Strom větve sklání,
řece něžně šeptá.
Ta mlčí v očekávání.
Objetí.
Že to není slušné
šeptat takhle potají?
A přes rameno ohlížet,
zda jiným se dech netají..
A pak, strom zmizel..
Řeka jeho důvěrnice,
jeho slova ukryla
pod kameny říční.
Paměť stromů
je pamětí Země,
žije ve všem
i v nás.
Někteří,
jako ten strom,
šeptají, potají
několik z těch slov.

(Destine)