Těžko uvěřit, čemu všemu se člověk dokáže smát,
Přemýšlíš nad tím - právě tady a teď,
Krev vytéká z otevřené rány ve tvém srdci,
A ty pozdě hledáš na stovky otázek odpověď.

Směješ se tomu, jak jsi se narodil, abys žil,
Můžeš se utlouct nad tím, jak jsi se učil, abys věděl,
Slzy smíchu se derou na cestu po tvých tvářích,
Když si vzpomeneš, jak jsi miloval, proto abys trpěl.

Tvrdili ti, že život má svůj smysl,
V dětské posteli jsi té myšlence obětoval noční bdění,
V posteli se ženou pak snad ten smysl našel,
Abys v posteli bez ženy zjistil, že ten smysl není.

Kde je teda smysl ptáš se z dětské postele,
Která se ti už několik let krátká zdá,
Snad ze života vytáhnout co to dá a užít,
Nebo ho dát lidem a doufat, že i tobě někdo něco dá.

Když jsi byl o dvě hlavy menší a hloupější,
Bál jsi se nechat nohy trčet přes okraj gauče,
Za pár let už se budeš bát jen toho,
že si sám nedokážeš nazout ani papuče.

Zjistil jsi, že hejkal ani ježibaba nejsou pod postelí,
Zjistil jsi to snadno, když jsi koukl pod pelest,
Oddychnul sis a vyrazil do ulic a do života,
Tam jsi snadno našel horší strašidla - samotu a bolest.

Pak jsi našel ten smysl - říkali mu láska,
Prý dokáže překonat smrt a přenášet hory,
Jenom tě nikdo nepřipravil na tu variantu,
Kdy na přenášení hor zůstaneš sám bez podpory.

Když o tom všem přemýšlíš a směješ se tomu,
Cítíš se tak, jak se cítí prázdná skořápka,
Snad jsi našel ten smysl v černém rubáši,
Směješ se dál a nad stolem na tebe čeká oprátka.

Nemůžeš však využít služeb té staré oprátky,
Umíral bys s pocitem, že jsi to vzdal zbaběle,
Umíral bys s obrazem nevinného anděla,
Který ustrašeně vykukuje ze tvé dětské postele…

Jeho oči by byly plné otázek a bolesti,
I když něco na světě prožil, zdá se mu, že tu byl krátce,
Něco ti říká, že bys měl osušit oči a vyjít ven,
Rozhlédnout se kolem po jiné nevyužité oprátce…

(Demimortuus)