Nedokážete si představit, jaké to je. Nedokážete. Možná si myslíte, že ano. Ale není to tak. pokud to neprožijete, tak nepochopíte. Nikdy. Snaha se oceňuje, samozřejmě…
Pokud jste mezi těmi, co nechápou a neznají, měli byste být rádi. Měli byste být opravdu hodně šťastni, že neznáte ten pocit…
… ten pocit, když se vám svírá žaludek, jen když padne slovo o JÍDLE. Ještě horší je, když to jídlo vidíte nebo nejhůř - když ho máte požít. Ne, to nejde… To nemůžu - honí se vám pořád hlavou. A přitom na to hnusné jídlo celý den myslíte. Občas se vám o něm třeba zdá. Máte noční můry, budí vás to. Jste neustále nervózní. Proč? To nevíte. Ani nevíte, proč jídlo najednou nemáte rádi. Dřív jste ho třeba i milovali, byli jste velcí gurmáni… A najednou jako by vám přeskočilo. Nejíte. Nesnášíte jídlo. Nesnášíte lidi, kteří o něm mluví. Nesnášíte pohled na lidi, kteří právě jí.
A pokračuje to dál. Začínáte nenávidět sebe. Jste hnusní, tlustí, oškliví, méněcenní. Musíte se trestat. Různými způsoby - nejíte, mluvíte o sobě hrubě, nesnášíte zrcadlo a pohled do něj, protože ta postava, kterou odráží jste vy. Jste tlustí. A nemáte se rádi.
Jídla se straníte, jak se dá. Nesnídáte. Nevečeříte. Neobědváte. Veškeré chutě si zakazujete. Za každým soustem vidíte jen miliony kalorií, které ještě více zohyzdí vaše, už takhle dost jídlem poškozené tělo. Prvně vysadíte jen ty nezdravá jídla - sladkosti, veškeré dobroty pro zpestření chuti. Pak ze svého života pomalu odhrnujete i ostatní jídlo.
Neradi se před někým svlékáte. Chodíte pokud možno v dlouhých rukávech, kalhotách… Začíná vám být zima. Padají vám vlasy, lámou se vám nehty… Jste stále unaveni, že už v úterý padáte na hubu. Skolí vás každá maličkost. Zužuje vás neustálá nervozita z banálních věcí. Začínáte být velice podrážděni. Trápí vás nestabilní nálada. Jednou je vám krásně, podruhé myslíte na to, že na světě nemáte co dělat a ta myšlenka vám najednou utkví v mysli. Myslíte na to stále častěji. Vždyť ano - vaše jediná možnost je sebevražda!!! Ano! to je ono! Tady na světě vám nikdo nerozumí. Jste tlustí. Hnusní. Neschopní.
Když se vám podaří nemyslet na to, že na tomhle světě pro vás není místo, žijete dál stejným způsobem. Postupem času vám dojde, že k tomu, abyste mohli existovat něco jíst přeci jen musíte. Také cítíte obrovský nátlak okolí. Máte pocit, že vás neustále někdo pozoruje. Že všichni o tom, co se vám honí hlavou ví. Všichni lidé kolem vás se normálně stravují a nevědomky od vás považují to samé. Později vás do jídla začínají nutit a vy v tom vidíte obrovskou křivdu a máte na ně hrozivý vztek. Hádáte se, křičíte, pláčete. Uzavíráte se stále víc a víc do sebe. Nechcete k sobě nikoho pustit. V každé nabídce o pomoc vidíte výzvu k souboji. Víte, že musíte jíst. Jíte tedy jen tehdy, když jste viděni. Musí vás alespoň jeden vám blízký člověk vidět, aby to řekl dalším a podezření, že vy nejíte se vytratilo. Pečlivě a s láskou připravované svačiny buďto rozdáváte nebo vyhazujete - jak se to zrovna hodí. Lžete, jak můžete. Jen aby si někdo nemyslel, že jste nemocní!!! O jídle mluvíte čím dál tím víc. Jen aby nebylo žádné podezření. Jste zesláblí, bez nálady, plačtiví, hádaví… každou chvilku je ve vás jiná osobnost.
Kila jdou dolů a vy máte šílenou radost, jste šťastní a chcete víc! Ještě víc! Neustále se někoho ptáte, jak se mu líbí vaše postava. Chcete být stále chváleni, za to, že jste tak krásně štíhlí (přitom je to pro vás ale stejně hrozná tloušťka). Jste schopní zastavit i neznámého na ulici a zeptat se, zda si myslí, že jste tlustí…
Pokud si někdo vašeho nenormálního chování přeci jen všimne (dříve a nebo později se tak stane) a začne vám promlouvat do duše, pořád si nedokážete připustit, že onen člověk mluví pravdu. Řeči typu "Musíš jíst. Neblázni a jez." nebo podstrkování čerstvých buchet pod nos vás vytáčí. Cítíte strašnou zlobu vůči těm dobrým duším, které se vám vlastně snaží zachránit život.
"Ne. Ne. Já NEJSEM nemocná!!!!!" říkáte si…
Jenže pak vám dojde, že jste. Dokážete to přiznat, ale pomoct si nedokážete. Nedokážete najednou začít normálně jíst, jako kdysi. Víte, že to není normální… Ale stále se nenávidíte. Nenávidíte svoje břicho, svá stehna, svůj zadek, své tlusté tváře… Stále častěji vyslýcháte kázání vašich blízkých, kteří se vám usilovně snaží pomoct. Přiznáváte se…
Ale přestat s tím vlastně nechcete…
Víte proč???

Protože jste tlustí…

(Fame)