Ležela jsem na posteli a za zavřenýma očima jsem vnímala změť barev a stínů. Najednou jsem začala padat závratnou rychlostí. Nebyl to pád ani nahoru, ani dolů. Spíš jakoby mne něco vytrhlo z těla a neslo mě to pryč.
Ocitla jsem se v nádherné krajině vysokých stromů a trávy tak zelené, jakou lidské oko v moderní době nespatřilo. Z dáli bylo slyšet šumění vody. Vlastně to nebylo jen tak obyčejné šumění, byl to zpěv. Ano, všechno kolem mne zpívalo. Cítila jsem jak celou mou bytostí projíždí nezaměnitelný pocit Lásky.
Bylo to zvláštní. Nikde ani človíčka. Kam jsem jen dohlédla tam panenská příroda. Posadila jsem se do trávy a opřela se o strom. Byla z něj cítit silná energie, vyzařující do všech stran. Tomu stromu by slušelo fialové listí, prolétla mnou zvláštní myšlenka. Zaklonila jsem hlavu dozadu a spatřila … fialové listí!!! Vytřeštila jsem oči na tu zvláštnost fialového listí, nicméně jsem musela uznat, že to tomu stromu vážně sekne.
"Děkuji," ozval se hlas zpoza mých zad. Chvíli jsem seděla jako přimražená a pak jsem se pomalu postavila.
"Není zač," řekla jsem s velkou nejistotou v hlase. Pořád jsem nikoho neviděla.
"Neděs se. Budu mít takovou podobu, jakou si ty sama budeš přát."
Pořád jsem se dívala na ten zvláštní strom. Teprve teď jsem se sama sebe začala ptát, co tady vlastně dělám a kde to vůbec jsem.
"Vždyť to víš, proč a kde jsi," řekl hlas konejšivým tónem.
"Čteš mi myšlenky?"
"Ty sama jsi jedna myšlenka mezi mnoha. A už mi konečně dej podobu, to fialový listí mi sice sluší, ale jsem si vědom toho, že pro tebe je už tak dost zvláštní mluvit se stromem."
"Mluvím se stromem? To je … úžasné!!!" v duchu jsem se rozesmála.
Najednou jsem si vzpomněla na člověka, který mě svou duší poslední dobou neustále doprovází. Strom zmizel a za zády se ozvalo tiché: "Ahoj."
Když jsem se otočila, nemohla jsem uvěřit svým očím. "Jééé, ahoj, co tady děláš…" Ani jsem nedořekla větu, když jsem si náhle uvědomila, že jsem onomu hlasu dala podobu přítele.
"Radši bych mluvila se stromem,"řekla jsem omluvně.
"To je v pořádku," usmál se na mě. "Tak to mělo být. Já jsem tě sem vlastně tak trošku vytáhl, tak nač ten provinilý tón"
"Tys mne sem vytáhl?"
"Chodil jsem za tebou už dlouho, pamatuješ?"
Jistě, jak bych mohla zapomenout na noční návštěvy plné myšlenkových rozhovorů. Přikývla jsem, nespouštěje z něho oči.
"Myslím, že bylo na čase si někam vyrazit společně," usmál se tak, jak to uměl jen on.
"A proč ten strom?" zeptala jsem se nechápavě.
"Chtěl jsem jen, abys pochopila trošku zákony této části světa. Proč myslíš, že jsi se objevila uprostřed přírody?"
Chvíli jsem zamyšleně mlčela. Proč jsem se tu vlastně objevila? Mám poslední dobou moc ráda vodu, ale proč ta tráva? Že by patřila k vodě? Strom, změněný jednou jedinou myšlenkou…
"Když jsem usínala, viděla jsem zrovna takové barvy, jako vidím všude kolem sebe nyní, ale nepamatuji si, že bych jim dala tvary …" řekla jsem dost nejistě.
"Tenhle svět si můžeš změnit podle libosti. Můžeš se objevit klidně v jiném světě, stačí chtít…"
"Radši bych zůstala tady … teda pro začátek," rychle jsem ho přerušila, snad ze strachu, že by se mu chtělo cestovat.
Usmál se. "Dobře, všechno je jenom na tobě."
"Víš, co je zvláštní?," zamyslela jsem se. "Tady se cítím jako doma, když jsem chodila venku mezi lidmi a usmívala se na ně. Byla z nich cítit nervozita a naštvanost, ale jakoby se mě to nedotýkalo, jako bych byla v nějakém vákuu. Cítila jsem v sobě tenhle pocit Lásky …"
"Proč myslíš, že jsou lidé tak moc naštvaní?," zeptal se mne s vážností v očích.
"Mám pocit, jakoby si neuměli vybrat. Celý život se za něčím honí, a když to mají, chtějí víc a víc. Chybí jim jakási skromnost. Neumějí odpočívat a žijí ve stereotypu. Připadá mi, že jim ten stereotyp vadí, ale ne zase tak moc, aby z něho vystoupili. Někteří možná nemohou …"
"Opravdu si myslíš, že z něho nemohou vystoupit? Jsi teď a tady. Měníš si barvy listí, mluvíš tu se mnou a přitom jsme si fyzicky vzdáleni…"
"Jsme myšlenky," vylítlo ze mne v šoku, protože až teď mi došlo, co říkal prve. "Tak jak to, že máme tvar?"
Usmál se a pohladil mě po tváři. "Protože chceme mít tvar. Když budeš chtít, můžeš ztratit formu, můžeš si ji změnit…"
"Takže všichni lidé mohou změnit svůj stereotyp. Musejí jen CHTÍT!" Cítila jsem radost z toho, že jsem na to přišla. "Je to tak jednoduché! Tak proč nechtějí?"
"Třeba se bojí změny," zamyslel se.
Vypadal velice zvláštně. Nosil v sobě smutek, moudrost a vyzařoval radost. Vedle něho jsem se cítila v bezpečí. Kde jsme, napadla mne myšlenka.
Podíval se na mne svýma hlubokýma očima a s úsměvem pravil: "Už jsem ti řekl, že to víš. Kam se uchyluješ, když je ti nejhůř, když na někoho myslíš?"
Kam se uchyluji? Do světa fantazie … Teda tam vlastně už tak často ne. Od doby, co jsem zjistila, že prožívání přítomnosti, onoho Nyní, otevírá oči a mysl, snažím se uchylovat do …
"Srdce!" Vykřikla jsem. "Já jsem v srdci? A ve kterém? V tvém nebo v mém?"
Jeho ústa se rozezněla mnoha zvonky smíchu. "Ano, jsi v srdci. V srdci kosmu."
Nechápavě jsem vytřeštila oči.
"Všichni lidé jsou v srdci v kosmu, jen někteří otevřou dveře a vejdou do jeho jiné části."
"Takže naše země je taky v srdci vesmíru …" Najednou mi začalo mnoho věcí dávat smysl. Začala jsem přicházet na propletenost myšlenek a nápadů. Začala jsem chápat to, co jsem jen tušila. Viděla jsem souvislosti mezi každou maličkostí, co se mi kdy přihodila. Vždy, když jsem někoho potkala, mělo to svůj důvod, který nebyl patrný hned. I mezi spadnutím tužky a mou myšlenkou byla jakási souvislost … Ano, jsme všichni v jednom srdci. V tom obrovském srdci kosmu …
"Je na čase se rozloučit," objal mne a chvíli mne u sebe držel.
"Ještě chvilku, prosím," zaškemrala jsem s prosbou v očích.
Zase se začal smát. "Vždyť se tu můžeme vídat kdykoliv. I ty mně máš co předat, takže doufám, že jsme se neviděli naposledy…"
"Ponecháme si tento svět pro nás nezměněn? A kdy …"
"Kdy? Tady není čas. Čas si vymysleli lidé, protože by nezvládli nápor vnímání v Nyní, přítomnosti, chceš-li."
Pořád mě držel u sebe a já jsem se cítila být jím. Bylo to zvláštní. A pak jsem sama od sebe řekla: "Měj se krásně a …. Usmívej se na lidi…" Věděla jsem, že se potkáme zítra … vlastně v Nyní.
"I ty se na ně usmívej," slyšela jsem už z dálky.
Otevřela jsem oči a na stole plápolaly svíčky. Plamínek jedné se mihotal a já jsem si uvědomila, že vlastně nikdo na celém světě není tak daleko, jak se zdá.
Byli jsme spolu. Já s ním, on se mnou a oba dva se všemi.

(Araidna)