Každý přicházíme na cestu, kterou jdeme, sami. Nelze říct jednoznačně, zda je dobrá či špatná. Prostě Je.
Mám pocit, že jsem nedávno byla tam, kde jsi teď ty. S napětím čekám, k čemu dojdeš.
Vybavila se mi slova přítelkyně: "Připadáš mi jako průvodce. Chvíli zůstaneš a pak jdeš dál."
Ta slova mě právě teď vyděsila. Vzedmul se ve mne vnitřní neklid.
A pak ta vidina proraženého betonu. Žádný strach z probíhajícího pádu, byl-li to pád, snad jen fyzické napětí a neochvějná jistota, že betonem to neskončí.
Beton se rozestoupil a hlas pravící: "Máš divné myšlenky."
Ne, nemám divné myšlenky. Chvíle přemýšlení o proraženém betonu a … možná odpověď objevující se ani ne tak znenadání jako ze srdce.
Chvíle překvapení a odhodlání. Odhodlání najít všude krásu.

(Araidna)