Dala jsem štěstí,
ale netušila, jak moc to bude bolet.
Dala jsem naději
a netušila, že ji ztrácím.
Teď sama noční tmou se vracím.
Byla bych mrtvá raději
a současně zalykám se radostí.
Vždyť jsem vyhověla dvěma srdcím,
jejich touze a žádosti.
Ale na své srdce jsem si nevzpomněla,
jeho potřeby i city umlčela.
Své vzpomínky jsem zahalila do pláště.
Temného jak můj rozum ve chvíli,
kdy jeden druhého jsme ztratili.
Já si však říkám bez záště,
že se všechny rány zahojí,
i když vzpomínka někdy zabolí.
Vědět tak dříve,
jak těžké je zapomenout,
na hlas, který jsem slýchala.
Ani jednou si nevzpomenout,
kde jsem svou lásku nechala.
Je nemožné dávat a neokrádat sebe.
Sama nemám nic,
však tobě snáším modré z nebe.
Co říci víc?
Snad jen přát jí i tobě štěstí,
polknout slzy a tvrdě zatnout pěsti.
Vždyť vím, jak moc se máte rádi,
Fotkám na stěně teď žaluji
a nezbývá mi, než si přiznat,
že tě ještě stále miluji.

(Tynna)