Přemýšlel jsem nad tím jak důležitá je v životě touha,
Přitom jsem měl dávno srdce pusté jako vyschlá strouha
, Vším tím toužením jsem se usoužil,
A teď toužím snad jen po tom abych ze svých žil,
Vypustil všechen ten jed co mne spaluje,
I když dávné moudro mne varuje,
Že kdož vztáhne ruku sám na sebe,
Propadne Peklu - může zapomenout na nebe,
Jenže když se vzbouzím mám pocit, že je něco špatně,
A ten pocit nezmizí ani když tě zas vidím matně,
Ten boj je předem prohraný a já to dobře vím,
Když vidím možnou záchranu schovám se za stín,
Třesu se zimou a strachem aby mne snad někdo nespatřil,
Nechci být zachráněn na tomhle světě do něhož jsem nikdy nepatřil,
A tak se teď chvěju v temném koutě chladné místnosti,
A mám hrůzou rozšířené zorničky strachem z její blízkosti,
Její pohlazení mi může zastavit srdce nadobro snad,
A není to vlastně to co chci? Tak proč neužít jejích vnad?
Když jsem byl ještě malej rošťák,
Měl jsem jednu touhu - býti pošťák,
Však nevěděl jsem, že tam na mě budou řvát,
Že se budu hádat a výplatnici na kusy rvát,
Toužil jsem po tolika věcech z nichž vzešel šunt,
Toho jsem si všímal už když jsem byl malej špunt,
Pak jsem toužil milovat a stalo se láska přišla ke mně,
Však šedla nám oběma a já zjistil že ohrává se jemně,
Jako stará deska s hvězdou, kterou už dnes nikdo nepamatuje,
Oba jsme toužili hledat dál a že hodně desek k mání tu je,
Vyzkoušet, ochutnat, poznat, načerpat zkušenosti,
Však proč? Pro předsmrtný věk? Nejsou to jen zbytečnosti?
A tak tu sedím a bojím se myslet na to co bych měl udělat,
Asi by jste čekali, že si přiložím hlaveň ke spánku v té své zlosti,
Však dnes vás překvapím ne dnes se nechci oddělat,
Je mi zima tak se snad zahřát jiným blahem,
Mám teď novou touhu - chci být vrahem…

(Demimortuus)