Stojím tu a koukám pod sebe,
Na ty barevné mravence dole pod sebou,
Nic není výš než já - jen to nebe,
Fouká mi do ucha a obě ruce zebou.

Každý mravenec někam spěchá,
Má svoje stéblo a určitý směr,
A když to stéblo jednou někde ležet nechá,
Zaleze umřít do jedné z těch děr.

Taky jsem spěchal se svým nákladem,
Ani nevím jak dlouho to trvalo,
Pak jsem se zastavil a to bylo základem,
Poznání a pochopení - je to málo?

Vyděšeně koukám kolem dokola,
Třesu se a pot mi teče po čele,
Čeho se mám chytit když nevolá,
Moje srdce už z posledního mele.

Nevolá…linka srdce je tichá,
Žádná věc, žádnej cíl,
Odpověď na otázku ano či ne je navždy lichá,
Pod vodu šel ostrov o němž jsem kdy snil.

Klesá dolů jak dávná Atlantida,
Voda stoupá a omývá mi nohy,
Jsem ve tváři bílej jak křída,
Pro tragédii jsem měl vždycky vlohy.

Až se mi zavře voda nad hlavou,
Místo krve mi voda zaplní srdce,
Všude kolem mne mrtvé holubice plavou,
Strachem se mi svírá hrdlo a třesou obě ruce.

Neumím plavat a nemám sílu bojovat,
Už ne - vidím že mi podáváš ruku,
Ale já se nechci zachránit a pak litovat,
Právě teď jsem se odhodlal k dlouhému skoku.

Stojím tu a koukám pod sebe,
Na tu hloubku, které se teď dám,
Až poletím budu myslet na Tebe,
Vznesu se dolů ke hvězdám.

(Demimortuus)