Není to tak dlouho, co jsem zase nadával na život,
Všude samá bolest a trápení - radost aby člověk pohledal,
Přemýšlel jsem jestli vzít prášky nebo žiletku,
Tehdy jsem se na to zase vybod - pohled na čepel mě vylekal.

Není to tak dlouho, co jsem zase nadával na lidi,
Ať všichni vychcípaj svině bezcitný, kdo je o co prosí,
Každej by jen blbě kecal a k něčemu tě nutil,
Nadával ti jak zase vypadáš - kázal ti co se teď nosí.

Není to tak dlouho, co jsem zase nadával na sebe,
Na to jak ze sebe dělám blázna pro to co nosím v srdci,
Na to, že asi špatný divadelní projev či co,
Proměnil tu hlubokou myšlenku jenom v povrchní řeči.

Není to tak dlouho, co jsem zase nadával na lásku,
Za to jak dokáže člověka probudit a vzápětí ho uspat jednou ranou,
Jak umí pohladit a se zlomyslným šklebem bodnout,
Jak umí políbit a za chvíli kuchat nitro čepele tupou hranou.

Není to tak dlouho, co jsem zase nadával na ni,
Za to, že ze všeho o co stojím z toho co mi kdy dala nenechala ani málo,
Všechno si vzala i s úroky a nechala jen pusté bojiště,
Po němž se prohánějí vrány a hyeny, jež rvou na kusy vše co kdy za něco stálo.

Není to tak dlouho, co jsem zase nadával na Boha,
Na to, že nás tady všechny dostrkal do všech těch trápení,
Však špatnej pocit uvnitř mne mi říká něco jinýho,
Snad to, že tentokrát je v tom výjimečně nevinně - a není to mámení.

Není to tak dlouho, co jsem zase nadával na smrt,
Že když ji potřebuju tak se zase někde poflakuje,
Že když už nemám pro co žít dál a chci umřít,
Nechá mě plahočit se dál a jenom se blbě uculuje.

Není to tak dlouho, co jsem přestal na chvilku na něco nadávat,
Těch chlapů bylo asi pět a pusu mi zacpali hlavní pistole,
Měl jsem na dosah to nač jsem celou dobu čekal,
Hřbitovní věnce a snad smuteční obřad v kostele.

Není to tak dlouho, co jsem se strachy posral,
Nevím proč, ale myslím, že to nebylo radostí z příchodu smrti,
Byl to vcelku blbej pocit mít v hubě studenej kov,
Jenom trapně ležet - v agónii vnímat jak mi debil hlavu drtí.

Není to tak dlouho, co jsem si žil celkem fajn,
Teď o prášcích a žiletkách sním poměrně častěji,
Připoutanej na křeslo s kolečkama jak kripl,
Ještě mi aspoň strmé schody v nemocnici dávaj naději.

(Demimortuus)